POSELSTVÍ Z VĚČNOSTI

 

Věčná Jednoto,

která nám mlčky zpíváš, 

která nás učíš skrze nás,

veď mé kroky pevně a moudře,

ať kráčeje vnímám tvé učení,

ať vzdávám čest účelu všech věcí.

Pomoz mi všeho dotýkat se s úctou

a vždycky mluvit zpoza očí.

Ať pozoruji, ale nesoudím

a po mé návštěvě zde ať zůstane jen hudba a krásno.

A až se zas navrátím do Věčnosti,

ať je kruh uzavřený

a spirála širší.

Marlo Morgan

 

 

MALÁ DUŠIČKA A BŮH

Byla jednou jedna malá dušička a ta řekla Bohu, „Já vím, kdo jsem!“

A Bůh řekl: „To je báječné! Kdo jsi?“

A malá dušička vykřikla: „Já jsem světýlko!“

Bůh se zeširoka usmál: „Velmi správně!“ Zatleskal. „Uhádla jsi.“

A malá dušička zářila štěstím, protože přišla na to, s čím si lámaly hlavu všechny dušičky v království.

„Tedy,“ řekla si malá dušička, „to je senzace!“

Ale brzy jí už nestačilo jen vědět, kdo je. Malá dušička v sobě cítila podivné nutkání a chtěla tedy to, kým je, skutečně zažít.

A tak šla nazpět k Bohu (což zase vůbec není špatný nápad pro každou dušičku, která doopravdy chce být tím, kým je) a řekla: „Ahoj Bože! Když teď vím, kým jsem, můžu to také prožít?“

A Bůh řekl: „Chceš říct, že chceš prožít to, kým už jsi?“

„No,“ odpověděla dušička, „já chci vědět, jaký je to pocit, když je člověk světýlkem! Vědět, kdo jsem, je jedna věc, ale skutečně to prožít, je něco jiného.“

„Ale ty už přece jsi tím světýlkem!“ opakoval Bůh a znovu se pousmál.

„Ano, ale já to chci prožít!“ plakala malá dušička.

 „Dobře,“ řekl Bůh a usmál se, „že mě to hned nenapadlo. Ty jsi vždycky měla ráda dobrodružství.“

Potom se výraz Boží tváře změnil: „Je tu jen jedna věc…“

„Jaká?“ zeptala se malá dušička.

„No, na světě je jen světlo, nic jiného. Vidíš, já jsem stvořil jen to, co jsi, a proto pro tebe nebude jednoduché zažít, kdo jsi, protože neexistuje nic, co nejsi.“

„Cože?“ zeptala se malá dušička, která teď byla celá popletená.

„Představ si,“ povídal Bůh, „že jsi svíčka ve slunci. Tam je tvoje pravé místo. Jsou tam s tebou milióny, miliardy jiných svíček a všechny dohromady tvoříte sluníčko. A to sluníčko by nebylo sluníčkem, kdybys  tam ty chyběla. Anebo kdyby chyběla jakákoliv jiná svíčka… to by už nebylo to pravé sluníčko, protože by tak nezářilo. Ale otázka zní, jak můžeš prožít, že jsi světýlkem, když se nacházíš uprostřed světla?“

„Hm,“ zamumlala si malá dušička, „ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“

Bůh se opět usmál. „To už jsem udělal,“ řekl. „Protože si neuvědomuješ, že jsi světýlkem, když stojíš ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se malá dušička.

Bůh odpověděl: „To je to, co nejsi.“

„Budu se té temnoty bát?“ schoulila se malá dušička.

„Jen když budeš chtít,“ odpověděl Bůh. „Vůbec se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vidíš, my sami jsme strůjci všeho. Stále něco předstíráme.“

„Aha,“ řekla malá dušička a oddychla si.

Bůh potom vysvětloval, že pokud chce člověk něco prožít, objeví se pravý opak.

„Je to velký dar,“ povídal Bůh, „protože jinak se nedá zakusit vůbec nic. Neuvědomila by sis teplo bez chladu, nahoře bez dole, rychle bez pomalu. Nevěděla bys, kde je levá bez pravé, tady bez tam, teď bez potom. Takže,“ řekl Bůh na závěr, „až budeš obklopená temnotou, nevyhrožuj jí, nekřič na ni, ani ji nezatracuj. Radši buď světýlkem ve tmě a nebuď kvůli tomu naštvaná. Tak budeš moct zažít, kdo jsi, a všichni ostatní to také ucítí. Dovol svému světýlku, aby zářilo tak silně, že každý uvidí, jaká jsi jedinečná!“

„Ty si myslíš, že můžu ostatním ukázat, jaká jsem jedinečná?“ zeptala se malá dušička.

„Samozřejmě,“ usmíval se Bůh. „To víš, že můžeš! Ale nezapomeň, ‘jedinečná’ neznamená ‘lepší’. Každý je svým způsobem jedinečný! Ale hodně lidí na to zapomnělo. Pokud však ty budeš dávat svoji jedinečnost najevo, odváží se toho i oni.“

„No tedy,“ řekla malá dušička a tančila, poskakovala, smála se a výskala radostí. „Já můžu být tak jedinečná, jak chci, hurá!“

„Ano, a můžeš začít hned teď,“ řekl Bůh, který tančil, poskakoval, smál se a výskal radostí spolu s malou dušičkou.

„Čím chceš být jedinečná?“

„Čím chci být jedinečná?“ opakovala dušička. „Tomu nerozumím.“

„No,“ vysvětloval Bůh, „být světýlkem znamená být něčím zvláštní, lišit se od ostatních. A lišit se můžeš čímkoliv. Třebas tím, že budeš dobrá. Anebo tím, že budeš laskavá. Nebo tím, že budeš vynalézavá. Anebo trpělivá. Napadá tě něco jiného, jak by ses mohla lišit?“

Malá dušička seděla chvilku beze slov.

„Přišla jsem na mnoho způsobů, jak bych se mohla lišit!“ vykřikla potom malá dušička.

„Můžu pomáhat. Můžu být štědrá. Můžu být přátelská. Můžu být ohleduplná!“

„Ano!“ souhlasil Bůh, „a v každém okamžiku můžeš být vším najednou anebo se lišit kterýmkoliv dílčím způsobem. To všechno můžeš, protože jsi světýlko.“

„Já vím, čím chci být, já vím, čím chci být!“ oznámila malá dušička s bezbřehým nadšením.

„Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Je to přece zvláštní, když budu odpouštět?“

„Ale ano,“ ujistil Bůh malou dušičku, „to je velmi zvláštní.“

„Dobře,“ řekla malá dušička, „tím budu. Chci odpouštět. Chci zažít, jaké to je, když někomu odpustím.“

„V pořádku,“ řekl Bůh, „ale je tu jedna věc, o které bys měla vědět.“

Malá dušička začala ztrácet trpělivost. Stále jako by se objevovaly nové a nové komplikace.

„Ale jaká?“ povzdychla si malá dušička.

„Neexistuje nikdo, komu bys mohla odpustit.“

„Nikdo?“ malá dušička se nechápavě podívala na Boha.

„Nikdo!“ opakoval Bůh. „Všechno, co jsem stvořil, je dokonalé. V celém stvoření není ani jediná dušička, která by byla méně dokonalá než ty. Rozhlídni se okolo sebe.“

Až teď si malá dušička všimla, že se okolo shromáždil velký dav. Zeširoka zdaleka – z celého království – přišly dušičky, protože se rozneslo, že naše malá dušička vede tento neobvyklý dialog s Bohem, a každý chtěl být při tom.

Malá dušička hleděla na nespočetné množství dušiček, které se tu sešly, a musela dát Bohu za pravdu. Žádná nevypadala méně nádherně, méně velkolepě či méně dokonale než malá dušička sama. Shromážděné dušičky vypadaly jako zázrak a vyzařovaly takové světlo, až malá dušička musela přivřít oči.

„Komu bys tedy chtěla odpustit?“ zeptal se Bůh.

„S tebou ale není žádná zábava!“ reptala malá dušička. „Já jsem chtěla vědět, jaké to je, když někomu odpustím.“

A malá dušička zažila, jaké to asi je, když je člověk smutný. V tom okamžiku však z davu vystoupila přátelská dušička.

„Neboj se, malá dušičko,“ řekla, „já ti pomůžu.“

„Vážně?“ rozzářila se malá dušička. „Ale jak?“

„Dám ti někoho, komu bys mohla odpustit.“

„To bys udělala?“

„Samozřejmě!“ zašvitořila přátelská dušička. „Vstoupím do tvého budoucího života a vyvedu něco, co bys mi mohla odpustit.“

„Ale proč? Proč bys to dělala?“ zeptala se malá dušička. „Ty, která jsi naprosto dokonalá! Ty, která vibruješ takovou rychlostí, že vytváříš oslnivé světlo! Proč bys měla chtít snížit svoje vibrace natolik, že tvoje čiré světlo potemní a zhoustne? Proč bys měla ty, která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se královstvím rychlostí své myšlenky, vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, že mi vyvedeš něco zlého?“

„To je jednoduché,“ odpověděla přátelská dušička. „Udělám to, protože tě miluji.“

Malá dušička vypadala, že ji odpověď překvapila.

„Nediv se,“ řekla přátelská dušička, „ty jsi pro mě udělala to samé. Copak si nevzpomínáš? Ach, vždyť jsme spolu tančily mnohokrát. Tančily jsme napříč celými věky, vším časem. Na tolika místech jsme si spolu hrály! Ty jsi na to jednoduše zapomněla. Obě jsme prožily všechno. Byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. Byly jsme tady a tam, teď i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem – obě jsme byly oběťmi i pachateli. Setkaly jsme se už mnohokrát, jedna vždy poskytla té druhé skvělou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, čím je. A tak,“ vysvětlovala dále přátelská dušička, „vstoupím i do tvého budoucího života a tentokrát budu ‘ta zlá’.“

„Ale co mi uděláš?“ ptala se malá dušička s trochou nervozity v hlase, „co zlého mi vyvedeš?“

„Ale,“ mrkla na ni přátelská dušička, „něco už vymyslíme.“

A potom jakoby přátelská dušička zvážněla a hlesla tichým hlasem: „Máš pravdu v jedné věci.“

„V jaké?“ chtěla vědět malá dušička.

„Budu muset zpomalit svoje vibrace a velmi ztěžknout, abych ti mohla ublížit. Budu muset předstírat, že jsem něco, co se mi ani vzdáleně nepodobá. Proto tě prosím o jednu jedinou laskavost na oplátku.“

„Ach, žádej, co chceš! Cokoliv si přeješ!“ křičela malá dušička a začala tančit a zpívat, „budu odpouštět, budu odpouštět!“

Potom si malá dušička všimla, že je přátelská dušička divně tichá.

„Tak co tedy?“ zeptala se malá dušička,  ,,co tedy pro tebe můžu udělat?  Ty jsi takový Anděl, že mi pomůžeš!“

 „Jistěže je tato přátelská dušička Anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl! Pamatujte si: poslal jsem vám samé Anděly!“

A maličká dušička teď toužila ještě víc než předtím po tom, aby mohla přání přátelské dušičky vyplnit.

„Co pro tebe můžu udělat?“ ptala se malá dušička znovu.

„Ve chvíli, když tě uhodím a srazím tě na kolena,“ odpověděla přátelská dušička, „v té chvíli, když ti vyvedu to nejhorší, co si vůbec dokážeš představit – v té chvíli…“

„Co?“ přerušila jí malá dušička, „co…?“

Přátelská dušička teď už jen šeptala: „Měj na paměti, kdo jsem.“

„Ach ano, budu!“ vykřikovala malá dušička, „slibuji! Vždy si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď, právě tady!“

„Dobře,“ řekla přátelská dušička, „protože – víš, já budu muset předstírat tak věrohodně, že zapomenu, kdo skutečně jsem. A když si mě ty nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná budu žít v zapomnění velmi dlouho. A když já zapomenu, kým skutečně jsem, možná zapomeneš i ty, kým jsi, a budeme obě ztracené. Potom by nás už zachránila jen nějaká jiná dušička, která by nám oběma připomněla, kým jsme.“

„Ne, my nezapomeneme!“ slibovala znovu malá dušička. „Já si budu pamatovat, kdo jsi! A budu ti děkovat za to, že jsi mi dala takový dar – možnost zakusit, jaké to je být tím, čím jsem.“

* * *

A tak se dušičky dohodly. A malá dušička vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je světýlkem, což je velmi výjimečné, a že je výjimečná tím, že odpouští. A malá dušička napjatě čekala, až si bude moct vychutnat pocit, že je odpouštějící dušičkou, a až za to bude moct poděkovat nějaké dušičce, která jí to umožní. A kdykoliv se malá dušička v tomto novém životě setká s nějakou novou dušičkou, ať už jí ta nová dušička přinesla radost nebo trápení – a hlavně tehdy, když jí přinesla trápení – měla malá dušička na paměti, co jí řekl Bůh.

„Pamatujte si,“ usmál se tehdy Bůh, „poslal jsem vám samé Anděly.“

Neale Donald Walsch